Belbův život

Tak se zase hlásím. Něco k sobě: mám teď méně času, začal jsem chodit.. do práce. O víkendu jsem byl opět v Mnichově hrát šachy a moc se mi líbila cesta tam a zase zpátky vlakem (6h) v klidném opuštěném kupé a přes chladnou večerní ŠUmavu. K duchovnímu životu: Na polici se mi válí Sedmikostelí od Urbana, Elementární částice od Houllebecqua, a slyšel jsem, že jede "Mé jméno je červená" od tureckého Eca Orphama Pamuka a taky sem v četl v Respektu něco o Cestě od nějakého McCarthyho a Cestou onou asi začnu. Jinak se těším na kolo a na jarní hory.

Teď jsou hory ještě zimní. Byl jsem s Ondrou na běžkách před 20 dny (23.2.2008) a tímto mu děkuji za krásné fotky. Dovolte mi, abychom se o ně také zde s Vámi podělil

Naproti je stará tyrolská osada Ochsengrund se Zvoničkou a Kukačkou, kde v minulosti včetně okolních strání žilo na tisíc lidí. Dnes pár dovolenkářských roubenek nad Přední Labskou, Zvonička ještě stojí.

Nerada na to vzpomínám,ale porad si to neumím vysvětlit.

Řeknu vám to asi takhle onemocněla jsem.

Jednoho dne zrovna ve prostřed mé nemoci jsem zůstala v opuštěném bytě sama.

Strašně sem se nudila a tak sem otevřela okno a upřeně jsem se dívala do protějšího

domu do oken. Vím že to bylo nevhodné,ale něco vůbec nevím co mě prostě

svádělo.Viděla jsem tam pořád nějaké stíny bylo to tak ohromující že mě to

napínalo stále víc a víc.Připadalo mi že mě ta osoba párkrát zahlídla

ale nic jí nezastavilo v tom,aby pokračovala ve své práci dál.

V jaké práci což mě taky zajímá jsem bohužel nevypozorovala.No jinak když

sem seděla v tom okně najednou na mě přišel nějaký zvláštní pocit.Pořád se totiž

ochomýtal kolem okna,přišlo mi že místo toho abych já pozorovala jeho tak on

pozoroval mne.ze svého strachu jsem toho radši nechala zavřela jsem okno a lehla

jsem si do postele a přemýšlela jsem o tom.Asi po deseti minutách mě zvědavost

nenechala. Šla jsem se zase podívat k oknu ale žádná osoba ani žádné stíny už tam

nebyly.No na tom domě už mne nic nesvádělo takže jsem se tam přestala upřeně

dívat.Najednou sem se z velké víšky podívala dolů a vidím najednou houf lidí.

Všichni pospíchali domů taky už byla docela tma,ale jedna osoba šla přišlo mi že

nad ničím nepřemýšlela a že šla a nic pro ni nebylo důležité.Udivilo mne to že se

pořád dívá na horu, po prvé mi přišlo jako by čekala že na ni něco spadne z hůri,

ale ono ne. Dívala se směrem kde já seděla v okně.Všimla sem si totiž také že mi

na ni příjde něco povědomé.Jako kdybych jí už někdy viděla.Šla samozřejmě

pomalu takže sem měla čas si jí pořádně prohlídnout.Vturánu jsem se ťukla

do hlavy a řekla sem si vždit je to ten z toho baráku naproti nám.

Situace: V pondělí volala paní učitelka, že prý by se chtěla poradit s mámou, jak na Miriam (12let). Máma naštěstí není doma. Když jsem teď přišel domů, její ségra Maruška (11let) měla na jídelním stole chuchvalec kosočtverečkovanejch papírů, z nichž na třech bylo 60x nadepsáno "Nebudu". Když se Maruška jala systematicky pokračovat u prvního "Nebudu" slovem "vikřikovat", ještě jsem ji stačil upozornit, že místo "vi" je tam "vy".. Aby to chudák nemusela dělat znova, takovou práci si s tím dala..

Tak nějak mně to přišlo veselé :-)

Dalida Bang Bang

Lara Fabian Je suis malade

Kraftwerk: das Modell

Rammstein Ohne Dich

Massiel Aleluya

Geriho hra

Helenn Shapiro Walking back to happiness

Helen Shapiro with the Beatles Look who is it

Depeche Mode Strange Love

Roxette One Wish

Ultravox Dancing with Tears in my Eyes

Má kamarádka Claudia, polyglotka, cestovatelka, temperamentní polentonka (Tak říkaji Italové z Jihu Italům ze severu, tedy od Florencie nahoru, "polentone" znamená "jíst mouku"). Vděčím ji za mnohé. Naučila mne např. vyčerpávajícím způsobem italské sprosté slova, taky italsky gestikulovat a leccos dalšího.. :-)

Každý hledáme svou bájnou krajinu. Van Gogh ji našel v Arles a ve vysokém žlutém tónu, František Gellner si představoval, že život je nejvíce autentický kdesi v Africe, Bernard ji našel v Chiapase mezi Zapatisty ..

Představujem si obvykle, že je někde na Jihu, tam, kde je slunce opravdovější, barvy sytější a ptáci zpěvavější.

Toužíme najít onu bájnou krájinu, ale spíše je to jen chiméra, plod naší chorobné fantazie, Ecův Ostrov včerejšího dne, Houellebecqův Možný ostrov, nebo Ostrov seriálu Lost, kde bychom podvědomě tak rádi chtěli žít, protože je tam vše přesně takové, jaké to bylo, než se doba zrychlila (a začla pádit do neznáma, tam kde jen rez a záře hvěz zbývá) - protože je tam vše takové, jaké to bylo vždy : jen Ostrov, "my", "oni" a "tajemství". Všechno, co člověk psychologicky potřebuje k životu a co ho nejspolehlivěji činí šťastným.. Naše společná představa ráje, dávná vzpomínka uložená kdesi v nejzašší paměti druhu Homo sapiens sapiens.

Evropané takto vždy toužebně hleděli ke svému Jihu, k Itálii.

Malíř Overbeck tuto touhu, jež v našich hlavách překonává bílé alpské vrcholky, ztvárnil na slavném obraze "Italia a Germania"

Všiměnete si té idylické scénérie. Obě země představují dívky, Italia nalevo, Germania napravo. Za Italií nalevo vidíme vlnitou, takřka arkádskou, severoitalskou krajinu, Germanii představuje štíhlá gotická věž a město. Obě dívky a krajiny jsou tak jiné a přeci právě proto k sobě cítí vřelou náklonnost. Jako bychom kolem sebe cítili čerstvý vítr s vůní dálek a slyšeli zpěv ptáků. Germania drží ruku Itálie konějšivě v dlani a něco hezkého ji říká..

Web NASA uveřejňuje každý den jednu krásnou fotku z vesmíru a připojí k ní vysvětlivku. Např. tomuto jevu se říká "aerodynamický třesk" (sonic boom). Vzniká, když.. :-)