Vítězná ulice? Neopodstatněné nadšení.

5. března 2006 v 18:27 | Belbo |  redaktorem v Sacramento Times
V Sacramentu vznikly dvě nové ulice. Naši zastupitelé se přiklonili k návrhu komise pro pojmenovávání ulic (pánové Bartoš, Lelek a Lustyk) a pojmenovali je Sluneční vrch a Kolmá. První jméno nepostrádá jistou poetiku - přejme budoucím obyvatelům této ulice, ať se v ní cítí alespoň tak dobře jako Neználek ve slunečním městě. Proti Kolmé ulici neuspěl protinávrh (Baunatalská ulice, Lukáš Teplý, ED), kterým chtěl dotyčný zastupitel oplatit našemu partnerskému městu v Hesensku jeho Sacramento Platz.

A teď malé překvapení. Kolmá ulice, jak napovídá její název, je kolmá na ulici Příčnou a ta, jak pro změnu napovídá její název, příčí kolmou. A aby se tu opravdu nikdo neztratil, platí to pro jistotu i naopak: Příčná je kolmá na Kolmou a Kolmá příčí Příčnou. A to celé se příčí také trochu mne, takže jsem se nechal zapsat do výše zmíněné komise.
Měl jsem sen. Stojím na křižovatce Kolmé a Příčné, v mlze se kolem mne tyčí jako strašáci plynové lampy, vítr zde bezradně vane pod pravým úhlem. Kudy teď? Ta existencionální nejistota může mít jen jedno jediné jméno přátelé. Ano, bude to křižovatka Franze Kafky.
Jak vidíte, mám spoustu báječných a neotřelých nápadů. Samozřejmě si na cestě do komise přibalím do brašny i hlasy pro první tři velké lidi ze Sacramenta.
Pojďte se se mnou krátce zamyslet nad jmény ulic v Sacramentu. Z letmého pohledu do Zlatých stránek zjistíme, že ulice v Sacramentu jsou pojmenovány dílem popisně, dílem kultovně. U kultovních jmen po krátké chvíli přijdeme na to, že se ve skutečnosti nejedná o jeden jednotný kult, ale celkem o kulty tři, přičemž dva první jsou často v rozporu se třetím.
(Také) v Sacramentu máme kompletní pantheon českých velikánů. Ideu českého národa symbolizují ulice: Husova-Žižkova-Chelčického-Komenského-Českých bratří-Havlíčkova. Vše korunuje Náměstí T.G.Masaryka. Druhou (záložní) linii tvoří umělci, resp. spisovatelé: B.Němcové-Nerudova-K.Světlé-Vančurova-Al.Jiráska-Sv.Čecha-J.K.Tyla-K.J.Erbena-P.Bezruče-Hálkova-Klicperova-K.Čapka. Tito velikáni se vyskytují se železnou pravidelností ve většině českých měst. Máme-li jako Češi nějaký kult, pak je tvořen právě jimi.
V porovnání s tímto národním kultem je sacramentský městský kult vystopovatelný jen s velkými obtížemi - nalezl jsem pouze čtyři ulice, které připomínají sacramentské, potažmo krkonošské rodáky: ulice J.Kablíkové, Krbalova, Josefa Šíra, Bucharova.
Třetí kult je komunistický. Oproti národnímu a sacramentskému kultu byl městu násilně vnucen po roce 1948. Proč nebyly komunistické názvy ulic po r.1989 odstraněny beze zbytku? Těžko říci. Jsou tomu dnes obyvatelé dnešních ulic Revoluční, Vítězná, J.Švermy a L.Svobody rádi? Těžko říci. O jaké vítězství a o jakou revoluci vlastně šlo? Těžko říci. Nad kým jsme vítězili? Před dvaceti lety nebyly v Labi žádné ryby, na horách byla většina lesů nemocných či dočista mrtvých a Češi byli druzí na světě. V počtu onkologických onemocnění. Bylo snad toto ono vítězství?
Zvláštní kapitolu tvoří Náměstí Míru. O mír bylo komunisty usilováno tak vášnivě, až mír v jejich pojetí paradoxně znamenal válku. Lze si snad jinak vyložit plány Rudé armády na obsazení celé západní Evropy (neuskutečněné patrně jen díky Stalinovy smrti) nebo rozmístění sovětských raket s dlouhým doletem na Kubě? A co zablokování zásobovacích cest do Západního Berlína? Byla výrazem touhy po míru rozpoutání války v Koreji, invaze do ČSSR v roce 1968, do Maďarska v roce 1956 nebo státní teror proti obyvatelstvu na celém území východního bloku? Také o tom a nejen o bílých holubicích a o pomerančovém krepovém papíru na prvního máje byl onen druh míru, po kterém je pojmenováno sacramentské náměstí. Smím-li parafrázovat George Orwella: Mír byl válkou, revoluce byla terorem a vítězství bylo porážkou. Náměstí Míru by se tedy mělo správně jmenovat Náměstí Války, Vítězná ulice by byla ulicí Prohrávající a Revoluční by byla třeba Ulicí 796. Tolik lidí bylo popraveno v padesátých letech nebo zabito při pokusu o útěk země. Teprve pak budou po dlouhé době všechna slova přiřazena zpět ke svým pravým a původním významům. Teprve pak Pravda zvítězí a přestaneme mít při zaslechnutí těchto ulic nutkavý pocit, že tady něco nesedí. A budeme si moci připít, bude-li něco po ruce..
Poměr mezi popisnými a kultovními ulicemi je v Sacramentu přibližně rovnoměrný. Bylo by jistě krátkozraké zcela upřednostňovat popis před kultem nebo naopak. Nejde o boj jednoho proti druhému - daleko spíše jde o vybírání dobrých jmen na úkor špatných a bezduchých.
Popisný způsob pojmenovávání ulic je starší a v tomto smyslu přirozenější. I tady však vedle jmen, které nádherně danou ulici vystihují, najdeme i taková, které více než o čemkoliv jiném svědčí o nepřítomnosti ducha. Popisné jméno by mělo chodci pomoci se - alespoň rámcově - zorientovat: Za Řekou, Na Výšině, Na Nivě, U Vodojemu, Ve Svahu. Je nicméně jasné, že nechodíme po městě s buzolou (Východní ulice), ani nemáme čas rozlišit ulici Kolmou od Příčné. Právě tam, kde není možné najít výstižný popis ulice (např. v uličkách) nebo je daný popisek už zadán, je nenajvýš vhodné přiklonit se ke kultovnímu názvu.
Kultovní jména ulic patří k tradici západní kultury od Velké Francouzské revoluce. Výjimkou je několik velkoměst v USA, ve kterých je tolik ulic, že nezbývá než je popsat číslicemi (To je však z nouze ctnost). Patří ke zvykům evropské kultury, že si v názvech ulic připomínáme naše mrtvé a že se skrze ně přihlašujeme k hodnotám, které zastávali (a pro které mnohdy umřeli). Dáváme tím najevo, že chceme na tyto jejich hodnoty navázat, rozvíjet je a orientovat se podle nich. V tomto smyslu mají kultovní jména ulic stejnou úlohu jako kdysi dávno báje a pohádky.
Je pochopitelné, že krátce po zhroucení umělého komunistického kultu v Sacramentu panovala instinktivní nedůvěra nejen vůči právě padlému kultu, ale vůči jakémukoli kultu. Dnes už ale tato nedůvěra není zcela ospravedlnitelná. Dnes je naopak zřejmé, že dlouhodobá nechuť deklarovat své hodnoty (svůj kult), popř. jejich zlehčování, je jednak sebeklamem, jednak je bez výjimky výrazem dezorientace společnosti - i té naší saramentské.
Jaká by měla být naše dnešní strategie? Přimlouval bych se za posilování národního a městského kultu. Oba jsou silně neduživé. Starý národní kult je dnes velmi rigidní a stagnuje (Co vědí obyvatelé ulice Chelčického o Chelčickém? Kdo z nás četl Borovského, Komenského nebo Masaryka?). Není divu, za okupace (1939-1945) byl kult cíleně ničen a pak s ním bylo 40 let účelově manipulováno (1948-1989).
Již šestnáctý rok jsme opět samostatní a spravujeme se sami. Jsem skálopevně přesvědčen o tom, že bychom měli právě nyní onen národní kult znovuobjevit a s láskou jej začít rozvíjet. Zaslechl jsem nyní, že se již bez hrdinů obejdeme? Nebo že už snad žádní nejsou? Kdopak to mluví? Právě nyní je potřebujeme více než kdykoliv předtím. Jsou tu, jen jsme se o nich neučili ve školách nebo jim nestálo za to psát ve vězení motáky. Všichni muži a ženy, kteří bojovali v prvním, druhém nebo třetím odboji, byli připraveni za národní kult zemřít a neměli by být zapomenuti. Proč jsme ještě neuctili Josefa Balabána, Josefa Mašína nebo Václava Morávka? Kapitán Morávek, poslední z tzv. Tří králů, padl v přestřelce s agenty gestapa v roce 1942 na Prašném mostě v Praze. Snad si to místo zvolil sám, byl předválečným československým přeborníkem ve střelbě a jeho krédem bylo ,Věřím v Boha a ve své pistole´ (vždy měl u sebe nejméně dvě). Byl první jarní den.
A Heliodor Píka? Milada Horáková? Nebo nedávno zesnulý generál Rudolf Pernický? Každou další Kolmou ulicí je jeden z nich s našim plným vědomím vyhozen na propadliště dějin - tam, kde v přítmí nelze rozlišit dobro ode zla, velikost od malosti a statečnost od zbabělosti. Vyhozen do škarpy, kde jen rez a záře hvězd zbývá.
Stejně tak bychom měli rozvíjet městský kult. Nebylo by rozumné nechtít přemostit propast mezi starým a novým Sacramentem, která se rozeklála krátce po válce. Bez mostů do minulosti se staneme městem bez identity, místem dějinného bezčasí. Bez vitálního městského kultu přestaneme v dlouhodobé perspektivě existovat jako město v historickém smyslu slova a staneme se pouhým sídlištěm, urbánní zónou při vjezdu do hor.
Fotbalový trenér Liverpoolu kdysi řekl: ,Mnozí lidé si myslí, že fotbal je hrou na život a na smrt. Mýlí se. Fotbal je mnohem víc.´ Není to se jmény ulic a obecně s naším kultem podobné?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama