Houellebecq aneb The Nature of the Beast II.

16. září 2007 v 11:00 | B |  Všední den
30.8.2005
Kontroverzní francouzský autor vydává novou knihu:
Láska všechno překoná?
Michel Houellebecq právě vydává v západní Evropě svou novou knihu Možnost ostrova. Je to "virtuozní příběh sexu, science fiction a šílenství života v sektě", charakterizoval to recenzent německého týdeníku Der Spiegel a předpověděl, že se kniha stane hitem podzimní literární sezóny. K vagíně se Houllebecq dostane už na třetí stránce, asi po padesáti řádcích textu...
Houllebecq je podle německého recenzenta "zvěstovatel zoufalství středostavovského života, neemocionální svědek úpadku postmoderní společnosti: žena je ohniskem jeho života, který není jinak ničím jiným než namáhavou cestou, nenabízející žádný přesvědčivý důvod pro to, aby byla dokončena."

"Jediným místem na světě, kdy jsem byl opravdu šťastný, bylo v objetí ženy, když jsem do ní hluboce pronikal."
Neschopnost praxe, společné lásky
Neschopnost se dojmout (společný cit, Veronika: každý sleduje své zájmy, morálka je subjektivní, mantra vzdělaných lidí)
To je hlas Daniela, tragikomického hrdiny nového Houllebecqova románu, který právě vychází ve Francii, v Německu, v Británii, v Itálii a v Holandsku. Podle německého recenzenta "se dá očekávat, že tato slova přesně odrážejí autorovu vlastní filozofii".
Poslední čtyři roky, od doby, kdy vydal svou poslední knihu Nástupiště, román o sexuální turistice, zůstal Francouz Houellebecq v ústraní. Normálně žije v Irsku, v daňovém ráji pro umělce, ale tentokrát strávil tyto čtyři roky v jižním Španělsku, kde pracoval na svém nejnovějším románu, který je syntézou jeho předchozího díla. Ve Francii bylo před vydáním rovnou vytištěno 200 000 výtisků, v Německu 40 000.
Houellebecq (47) je nejčtenějším autorem své generace, je to "francouzský Harry Potter pro dospělé", vyjádřila se jedna francouzská kritička. Nakladatelství Fayard odlákalo Houellebecqa "nesmyslně vysokým" honorářem téměř 1,5 milionu euro od jeho předchozího nakladatelství Flammarion. Jen několik pečlivě vybraných novinářů obdrželo signální výtisky a museli podepsat příslib, že embargované informace neprozradí. Minulý týden s pohrdáním napsal francouzský deník Le Figaro, jehož reportéři signální výtisk nedostali, že prý našli odhozený výtisk nového románu kdesi v parku na lavičce. Literární kritik listu Le Figaro se Houellebecqovi pomstil tím, že knihu odmítl jako "ubohou, neplodnou, obskurní".
-hodnocení knihy se vzpírá konformismu, módě
Ještě před deseti lety byl Houellebecq naprosto neznámý. Pěstuje si depresivní přístup k životu. Mnoho kritiků to považuje za urážlivé a nesnesitelné. Nechává se inspirovat Schopenhauerovým kosmickým pesimismem. Jeho stylem je nemít styl. Neformálně a bez zájmu popisuje život jako nekonečný výkřik utrpení, v němž se slučuje obscénnost, banalita i vizionářství, často všechno splývá v jedno. Jeho ironie je tak černá, že je skoro nepostřehnutelná. Houellebecq se sám nepovažuje primárně za vypravěče, ale za společenský barometr, který zachycuje radikální změny v morálce a pád lidstva v jeho současné formě - píše balzacovskou lidskou komedii.
Houellebecqovým tématem je moderní brak, který ve společnosti, která hledá jedině rozkoš, proniká vším.
Román se odehrává ve dvou liniích. V současnosti je to příběh humoristy a komika Daniela 1, a v budoucnosti pak líčí svět po globálních katastrofách, v němž žijí divoši z doby kamenné a klonovaní novolidé. Daniel 24 a 25 jsou reinkarnacemi, v 24. a 25. generaci, svého genetického předchůdce Daniela 1. Vyjadřují se k autobiografii, kterou po sobě zanechal, a většinou mají vážné potíže jí porozumět.
Daniel se ve svých vystoupeních komika posmívá dekadentní, upadající západní civilizaci. Hledá štěstí, ale nikdy ho nenalezne, neboť jeho podmínkou je bezpodmínečná láska a tu může očekávat jen od svého psa.
Podle Houellebecqa je západní společnost založena na jediném základním principu: "Eskalaci touhy po rozkoši až k nesnesitelnosti, takže je stále obtížnější ji uspokojit."
Daniel se domnívá, že zjistil, proč je frustrován: na velkém sexuálním orgiastickém mejdanu je jediným člověkem starším 25 let. Stárnutí je krize, protože "mizí schopnost pohlavního styku i přístup k sexu, avšak touha nikdy úplně nezmizí". Daniel spáchá sebevraždu a Houellebecq předpovídá, že se průměrný život pro sexuálně frustrované lidstvo začne brzo rychle zkracovat - na asi 50 let pro ženy a 60 pro muže.
Přetrvává však touha po nesmrtelnosti - je to jediný poslední rys náboženství, který přežil. Daniel 1 se stal členem sekty Elohim, která svým příslušníkům slibuje revoluční klonování: když starý model zemře, nový je doručen během 24 - 48 hodin. Proto Daniel i jeho pes přežívají geneticky, ale nikoliv jako tatáž osoba. Příčiny utrpení byly v novolidech odstraněny, stejně jako všechny touhy a emoce. Avšak novočlověk nenalézá štěstí. Monotónní život vede k smutku a apatii.
Nakonec se vydají dva novolidé, Marie 23 a Daniel 25 z trosek New Yorku do nové společnosti, do neznámého ráje, možná někde na Kanárských ostrovech. Tam naleznou báseň, kterou Daniel 1 poslal krátce před smrtí své milence a navzdory vší racionalitě se nechají unést jejím příslibem nejistoty:
"A láska, která všechno tak ulehčuje, Ti poskytuje všechno, dává ti to hned: Existuje, uprostřed času, možnost ostrova."
Zdá se, uzavírá německý kritik, že zdeprimovaný, vystresovaný a vyčerpaný Houellebecq, zosobnění světobolu, je tím, čím vždycky byl - nevyléčitelným romantikem.
Kritik odsuzuje ROMANTISMUS, to svědcí jen o něm, neschopnost přesahu, je zvíře.
Společenské vazby (rodiny, kluby, vesnice) se rozpadají na krystaly o několika málo citových stranách (láska k rodiči, nenávist k druhému a zbyteček lásky k svému nepříteli, ještě než se projejeivl jako sobec, než se ty samé vlastmnosti pro které se do ně zamilovala, nezačala ho nenávidět)
Film síť
Rej masek a maňásků, proto se tá dnes tak dobře stírat, za maskou nic není.
Amour propre
Všichni se začínají cítit nepohodlně až nesnesitelně, jsou-li sami, vlastně již nevídte lidi, který by byli ve starém smyslu slova, pouliční zevlouny, kavárenské povaleče.
Ani samotu si neumíme užít
Lidi radši choděj na záchod ve více lidech
Za svými maskami již tušíme pravdu, že totiž odhodíme-li náš sociální kapitál, nezbude naprosto nic, společnost neexistuje, tj. už nic neznamenáte.
Věty: ,on toho v životě moc nemá´ , tragéd´
Šarm (McInyter), imitace šarmu a jiných difůzních vlastností (móda, šmrnc, sex appeal) jako náhrada za ztracené ctnosti, moderní indikátory kvality člověka na společenském, erotickém trhu a trhu se sebevědomím. Místo lásky hrajeme politiku.
Řešení (ad úvod: McIntyre: pesismismu by byl přepych, stejně jako depresa)
-tvořit komunity.
-tešit se ze sdílených citů, nejdřív se pomaličku učit, jakoby nesměle a strašně se stydíce, muži si budou nadávat do homosexuálů, pedofilů, muži a ženy se budou nevěřícně ujištovat, že to je bez postranních úmyslů´, že je to možné.
BorisCvek (Stálý) - 13.8.2006 > Petr Vaněk> OK... já bych o Nahém obědu rád napsal něco pořádného, ale není čas a klid :-(. A vůbec... mám v plánu toho ještě spoustu napsat, teď si však musím zajistit pořádně obživu, tak to prostě je. Houllebecq... co to je? Mám to číst?

Takhle mne Matew přemluvil pro Fausta a Markétku a mně se to vůbec nelíbilo... taky o tom bych ale chtěl napsat nějaký pořádný rozbor :-(. Člověk toho nosí v hlavě...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 radix radix | 18. září 2007 v 18:22 | Reagovat

Je to furt stejná písnička, člověk může buďto žít "zakopanej ve vlastní hlavě" nebo ŽÍT (co to znamená? jasná věc nelze objasnit, světlo je nevysvětlitelné atd.). Nechápu, jak se může někdo tak bezesporu inteligentní jako Houelebecq nechat obluzovat onou nejtvrdší skořápkou světa, dimenzí určenou napůl idiotům (teď to není vůbec ironie; kdo to vlastně určuje, co je tzv. in a co out, nebo spíš KDO je in a kdo out? - existuje termín salonní blb, což je někdo, kdo je schopen vládnout, přestože je jinak úplně tupý (tupost kupodivu také není nadávka, ale oficiální diagnóza) - těmito lidmi se vnější svět jenom hemží, ale není na tom nic divného, JE TO TAK, je to ta hrubozrnná horní vrstva. Ale proč ji proboha obývat? Stačí o ní vědět a vidět ji, jinak si žít prostě po svém. A to co nejblíž k jádru. Ale Houelebecq to asi neví, proto je v depresi.

Vztah není řešení. Řešením je symbióza se Životem. Pokud ale někdo chápe život jako interakci mezilidských vztahů, měl by se léčit.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama