Marathon v Mnichově aneb "Dust in the wind"

11. října 2010 v 17:22 | BB |  Všední den
Asi před rokem a půl jsem začal sporadicky běhat. Už ani nevím, kdy sem si začal pohrávat s myšlenkou na těch 42 195 metrů, asi někdy na jaře. Na Mnichov padla volba nějak přirozeně, rok jsem tam studoval, jezdím tam několikrát za sezónu hrát šachy za klub Tarrasch Mnichov a mám tam několik kamarádů, u kterých lze i přespat.
A tak jsem v pátek nastoupil s Kubou do rychlíku Albert Einstein. Ve Furth im Waldu (malebné městečko s hradem a středověkkým centrem, stojí za zhlédnutí) jsem mu z vlaku ukázal vteřinovou ručičku na hodinách a ilustroval tím mou "sudetskou" teorii, podle níž by se náš "stát" měl stát hrdou 16. spolkovou zemí Bundesrepublik Deutschland. Narozdíl od Huberta Gordona Schauera si už totiž nekladu otázky, ale rovnou na ně po zkušenosti s tím, co jsme jako Češi předvedli v rozmezí let řekněme 1938 až 2010, odpovídám.
Ale zpět k našemu tématu :-) V sobotu jsme se chtěli podívat na Alpy z věže Elisabethkirche, ale byl bohužel podzimní opar.

M5
A takto to lze opravdu vidět bez oparu, zleva do prava: radnice na Marienplatzu, Ludwigskirche, žlutý kostel na Odeonsplatzu, Elisabethkirche, vepředu vítězná brána, vzadu německé Alpy, např. Garmisch Patenkirchen apod.


Pak jsme se rozvalili v krásné Englischer Garten, babskoletní slunce příjemně žhnulo.

G1
Englischer Garten je největším parkem v nitru města v Evropě. Je to taková nudle podél řeky Isar o rozloze asi 4 x 15 km. Bývala to lovecká obora bavorských knížat.

G4
Pro Mnichovany to je ráj, něco jako Central Park v N.Y.

A pak už byla neděle, den závodu, po pěti hodinkách spánku si dávám müsli s mlíkem, kafe, rozloučím se se Stephanem, který mi klade na srdce, ať to vzdám, když nebudu moct, a dodává, že jak mně zná stejně nejsem ten typ, co by to lámal přes hranu. Jdu na tramvaj, tramvajáři štrajkujou, přidávám se ke skupince lidí, kteří taky běžej a dorážím se zpožděním do olympijského parku, kde je start a následně i cíl - na olympijském mnichovském stadionu.

05
Olympiáda se v Mnichově konala v roce 1972 a pro tento účel byl na zelené louce severně od centra města postaven rozsáhlý areál s olympijskou vesničkou, jež dodnes funguje jako kolej pro studenty, stadionem a televizní věží, jež to všechno hlídá zvejšky. Olympiáda byla narušena útokem palestinské skupiny Černé září na izraelské olympioniky, který skončil krveprolitím, a izraelský Mossad honil pak ty vrahy po celým světe a všechny dohonil a zabil až na jednoho, který se schoval někde v Africe, kde nedávno zemřel.

O4

Po zmatcích se setkávám s Kubou a pádíme na start. Je krásně, ale tu páteční cigaretu jsem si měl odpustit. Relaxujeme glosami na adresu spolu-běžkyň, cucám energetický gel, kontroluji si, jestli mi nespadl chip z nohy, na pořádné rozcvičení už není čas a pak už práskne výstřel a masa se neznatelně pohne dopředu. A jelikož jsme druhý blok, je jářku 10.10. 2010 10hodin, 10 minut a možná i těch 10 vteřin.

MA1
Neděle, 10.10.2010, krátce před startem. © Norbert Wilhelmi

A už trochu běžíme. Všichni vtipkujou a povídaj si o všem možném, např. dvě Němky o tom, co včera vařili k obědu.

MA5
10.10.2010, cca 6.kilometr. © Norbert Wilhelmi

Od Odeonsplatzu vede široký bulvár, který se nejdříve jmenuje Ludwigstrasse a pak Leopoldstrasse. Běžíme k vítězné bráně na Odeonsplatzu, tam se otočíme a klusáme si to zpět směrem k Englischer Garten. Na fotu výše jsme právě proběhli podruhé vítězným obloukem a odbočujem do hájemství Englischer Garten, kudy vede 9. až 16. km.

Pokud mi dobře slouží paměť, je na Siegestor napsáno: "Dem Sieg geweiht, vom Krieg zerstört, zum Frieden mahnend" (zasvěceno vítězství, zničeno válkou, napomínající k míru).

Běžíme s Kubou po stezce vedle hladké asfaltky vinoucí se mezi stromy a kanály, kde jinde člověk může při městském marathónu zapomenout na 6-8km na beton. Je přibližně 10. km, pokec pozvolna utichá a všichni se již koncentrují spíše na dýchání, na tričkách se od potu objevují první fleky. Naštěstí je každých 2,5 km občerstvovací stanice, od 13,5. kilometru se na ní vedle vody a isotonického nápoje objevují i banány a miniaturní müsli kostičky.

Na 12.km se se mnou Kuba loučí a ztrácí se mi pomalu vepředu. Jsme na to zvyklí, v obou našich absolovaných půlmarathonech sme běželi spolu až do nějakého 16. kilometru. Takže odteď už budu až do konce sám. Vybíháme za hraní kapely ze zahrady do východní periferie Mnichova a v přilehlých bulvárech zastíněných stromy zažívám svou endorfinovou nirvánu - bežím lehce a jako laň předbíhám hodně lidí. Najednou mrknu napravo ode mně a vidím Kubu, jak se trápí. Říká něco o "malé krizi" a pobízí mne, aby běžel dál, tak se - mírně překvapen, že jsme si vyměnili naše tradiční role - opět odpojuji a šlapu dál.
Jak sem na tom s časem? Teď se musím trochu vrátit. V Englischer Garten jsme narazili na prvního pacemakera (člověka běžícího s balónkem, na kterém je cílový čas). Zeptal sem se ho, jakej je čas a on 4:50. Tak sme ho ještě spolu předběhli a pak další s časem 4:30 a 4:15. Jsem tedy mezi 4:00 a 4:15 a pomalu se blížím k mé dosavadní metě: 21 km. Vím, je to drzé, ale delší trasu jsem v životě neběžel, ani v tréninku. Poslední víkend před marathonem jsme s Kubou jen vyběhli ze Sacramenta přes Dolní Dvůr na Strážný do hospody u Černýho vola.
A pak to přijde, míjím 21.km a připadám si jako Sam v Pánu Prstenu, jak opouští Hobitín. Začíná se oteplovat a přichází dlouhé silniční úseky. Ty první lemují vzrostlé stromy vrhající stín, pak už všichni běžíme na slunci. Vrchol u mne dávno odezněl před 20.km a běžím hlavně psychicky - od jedné občerstvovací stanice ke druhé. Na 24.km vidím, jak na pravé straně silnice lidi od Rotes Kreuz dávají na nosítka mladou holku v šedém kombiné. Má hezké nohy, v uších má bílé drátky od empétrojky. Leží na lehátku, oči má zavřené, vypadá jako kdyby jen odpočívala. Asi tady to přestává být sranda. Na 25. km slíkám spodní běžecký tričko a dávám ho na trávu vedle trasy. Pomalu se posouvám v mase běžců, na tričkách kolem mne se začínají množit nápisy běžeckých oddílů a spolků. Jeden čas je přede mnou taková červená skupinka, před ní zelená atakdál. Anebo se mi to jen zdá. Upínám se k tomu, až se dostanem opět do centra, k Marienplatzu. Nemyslim na nic, mám v sobě prázdno.

MA11
10.10.2010, Marienplatz (něco jako mnichovský Staromák) s radnicí. © Norbert Wilhelmi

Vbíháme na Marienplatz, odbočujem k Sendlinger Tor, tam děláme otočku a přes Marienplatz míříme k Odeonsplatzu a opět širokou Ludwigstrasse na sever.

MA9
10.10.2010, © Norbert Wilhelm. Tihle běželi přede mnou, vzadu je Odeonsplatz se dvěma sochami velkých bavorských lvů a za ním Marienplatz s věží radnice. 

V Mnichově proběhl někdy v roce 1922 tzv. pivní puč, kdy AH a jeho kumpáni poprvé vystčili růžky. AH se údajně seznámil s Evou Braunovou v kadeřnickým salóně v Schellingstrasse, která na fotu výše vybíhá na tomto místě doprava.

Uzavírám mlčenlivou koalici se dvěma holkama v zelených trenkách, pak s jedním starším pánem. Rozpojujeme se a po občerstvení se zase sbíháme. Odbíháme si, ztrácíme se a zase se nacházíme. A vždy mlčky. Sleduju kostelní věže, abych věděl, jaký je čas. Jednou se ptám jedné holky "Wie spät ist es" a ona odvětí podiveně a pobaveně zároveň "Du hast aber Fragen!!?" (Ty máš ale otázky :-)). Sled běžců řídne, první lidi začínají přecházet do chůze, někteří zastavují a protahují se. Cítím, jak mi celé tělo postupně zaplavují mléčné kyseliny a zřejmě také i plíce, protože se mi hůř dejchá. Aha, to je ten "pověstný 32. kilometr", "mrtvá zóna" od 30. kilometru nahoru, o kterou se nemáme podle některých expertů pokoušet ani v tréninku. Děláme takový nekonečný okruh směrem na západ od Ludwigstrasse, pak se vracíme na bulvár a odtud již po známé trase směrem k Olympiaparku. Už asi 40 % lidí kolem mne jde, popř. jen popobíhá. Do mysli se mi dere slovo "holocaust" a cynicky mne to na chvilku rozveselí, ani nevim proč. Kontroluji si tep a projíždím v duchu chorobopisy mých rodičů a předků. Vzpomínám na německýho dědu Josepha, co nemusel narukovat do Wehrmachtu a byl ve válce pekařem ve Vlčicích. Díky němu tu vlastně jsem, jeho dva bráchové se z války nevrátili. Nevzali ho kvůli problému se srdcem a na to teď myslím. A na 35. kilometru mne napadne o téhle neděli napsat na tenhle zaprášený blog. Jak se blížíme k olympijskému parku, někdo přede mnou vykřikne "Fernsehturm". Škubne mi to hlavou, ale skrze stromy ji nevidim. Kilometry se vlečou a všichni už mají naději blížícího se konce. Nastává uklidnění - kdo může, ten pomalu běží, kdo nemůže ten jde, ale už klidně, smířen se sebou a se světem. Před stadionem mne říká jedna starší paní "Zvládnem to, hodně štěstí". Říkám "Gleichenfalls". A pak to přijde, vidím obrysy stadionu, vbíháme do něj z boku hlavní branou, jejíž tmu osvětlují světlomety a umělá pára.

ma7
10.10.2010, velkolepý vběh do arény. Před stadionem čtu jeden nápis: "Bolest zmizí, hrdost zůstane".

Obíhám za povzbuzování stadionu a moderátora jedno necelé kolečko a probíhám cílem.

ma6
Hlavu mam jako v mrákotách, zastavuju, opírám se pravého zábradlí a pozoruju nosítka nedaleko od sebe, že bych se na přece jen bezeslova natáhl. Potácím se k občerstvení, beru dvě vody, iso, nějaký mlíko a jabko, zouvám si boty a ponožky, beru si plachtu proti zimě a natahuju se na břicho na trávu uvnitř atletické dráhy. Vedle mne někdo spí na koši s odpadky, další koukají do blba. Rozhostí se ve mne hluboká únava a současně klid a pokora. Já, ten vedle, všichni okolo - "we are just dust in ther wind".

Můj čas a mezičasy jsou tady

ps: S Kubou jsme se naposledy viděli na 18. kilometru. Z té "menší krize" se bohužel již nevyhrabal a od 24. kilometru přešel do indiánského běhu. Stihl toho poměrně hodně :-). Např. seděl v parčíku na lavičce zaobíraje se myšlenkou, jestli se na to nemá vysrat, U Siegestor si povídal s moderátorem, seděl u někoho na zahrádce (možná by stihl limit i tehdy, kdyby ho nějaká paní pozvala domů na kafe;-), běžel s klaunem, povídal si s lidma, ačkoliv zná jen pár slov německy a nakonec doběhl v čase po 5.00. Lidi kolem něho už šli prakticky všichni a rozběhli se oportunisticky jen tehdy, když je víc povzbuzovali diváci nebo hrála kapela (za rohem zase přešli do kroku, prostě borci :-).

pps: Tady je jedno "signifikantní" video. A tady motivační video z minulého roku.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 TakyBěžec TakyBěžec | Web | 12. října 2010 v 16:37 | Reagovat

Boží.

2 heavy_head heavy_head | 12. října 2010 v 18:57 | Reagovat

Belbo, nevěděl jsem, že píšeš, hraješ a běháš. :-)

3 Golemcz Golemcz | 12. října 2010 v 20:38 | Reagovat

Belbo klobouk dolů, netušil jsem kolik věcí dokážaš zvládat na vyšší úrovni. O_O

4 belbo belbo | E-mail | 13. října 2010 v 9:31 | Reagovat

Kluci, díky. Zas tak velkou námahu mně tenhle zápisek nedal :-)

5 SmNvm SmNvm | 13. října 2010 v 9:31 | Reagovat

Dobrý...
Ale že to doběhnete, takový máčky, to bych do vás neřek...
:-)))
Ne, vážně super - výkon i článek - příště už musim s Váma...

6 belbo belbo | E-mail | 13. října 2010 v 9:41 | Reagovat

Ondro, to každopádně. Ideální věk marathonce je 25-35let, tak to už pomalu seš.

7 Dan Dan | 13. října 2010 v 10:47 | Reagovat

Teda Honzo, super vykon, gratuluji ! Neumim si to vubec predstavit tohle ubehnout, na zakladce jsem mel osejpky z behu na 1500 m, takze smekam... :-)

8 mravecuk mravecuk | 13. října 2010 v 12:48 | Reagovat

Honzo, paráda. Já jsem uběhl jen půlmaraton a pak jsem 14 dní nemohl ani chodit. Tento rok se chystám na půlmaraton opět (Pardubice). :-D

9 belbo belbo | E-mail | 13. října 2010 v 13:22 | Reagovat

Já vim, MP mne o vaší akci podrobně vyprávěl :-)

10 TakyBěžec TakyBěžec | Web | 13. října 2010 v 19:12 | Reagovat

Nejhorší je, že už ani nemám čas běžet maratón. :-P

11 Josef Krejčí Josef Krejčí | E-mail | 26. října 2010 v 9:41 | Reagovat

No Honzíku, to se Ti pěkně povedlo! Skvělý výkon,moc zážitků v krátké době. Nelituji, že jsem se na tu Tvoji stránku podíval. Gratuluju.

12 belbo belbo | 26. října 2010 v 9:49 | Reagovat

[11]: Díky :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama