Prezidentské „all-in“

11. června 2013 v 13:24 | Belbo |  Všední den

Nezdálo se, že by téma sudetských Němců mohlo ještě sehrát v české politice nějakou významnější roli.


Naposledy jej zvedla klausovská ODS před parlamentními volbami v roce 2002 a od té doby se utišovalo, snad až na sporadické lokální kontroverze kolem průběžně vyorávaných masových hrobů. A přece se tak stalo. Během prezidentské kampaně dala sudetská karta vzniknout "kosmické válce" (pojem amerického sociologa Marka Juergensmeyera), kterou jsme tady už dlouho neměli. Pokud ovšem nebereme vážně občasné pokusy Václava Klause zapojit veřejnost do "odvěkého" boje tu s Evropskou unií, jindy s oteplováním (za svobodu, samozřejmě). O českém národu a jeho dějinách se najednou opět mluvilo se zvláštní naléhavostí a v dikci, která nepřipouští pochybnosti. Opět, ani přesně nevíme jak, jsme u volebních uren bojovali o vše (v pokeru se říká "all-in"), aby národ byl zajištěn a mohl dál trvat. "Příští pátek a sobotu", jak psaly Haló noviny (19. ledna), "bude svedena bitva o republikánský a národní charakter země, ba poprvé od roku 1945 se povede znovu bitva o český stát samotný! Pokud se nezmobilizuje celá levice, lze během pouhých dvou dnů prohrát nejen rok 1945, ale i rok 1918. Nenechejme se zastrašit, za týden půjde o všechno!" Opět jsme loupali cibuli rozhodujíce o tom, kdo je Čech a kdo je "jakoby odsunutým", neřku-li "v podstatě cizincem" (Václav Klaus junior a europoslanec Hynek Fajmon o Karlu Schwarzenbergovi). Je vlastně jedno, zda a nakolik byla tato dramatizace dirigována, zda někdo seděl za tím šíleným koňským spřežením a držel v rukou opratě. Doba mezi vystoupením v České televizi (17. ledna), po němž Miloš Zeman dle svých slov "nemohl nadále" respektovat Karla Schwarzenberga jako svého protikandidáta, a duelem v Českém rozhlase (23. ledna), v němž Zeman uvedl, že svého soka už v této věci "nechce trápit", byla nicméně až nevkusně krátká a Zemanův tón příliš blahosklonný. Jak "horečka" začala, tak i ustala. V následné diskusi o tom, co se stalo, se tkvěla poznámka Petra Placáka o tom, že sudetští Němci nejsou česko-německým problémem, ale už dávno a především problémem česko-českým. Nejsou to přece ti staroušci vzpomínající jednou do roka na srazu Landsmannschaftu na své dětství a vyměňující si recepty, kdo "útočí na samotnou existenci českého státu" (Haló noviny). Je to naše české nemocné tělo, kterým horečka třese, naše cibule, která se loupe, naše zrno, které dělíme od našich plev.

Ten "prastarý příkop", "temný proud" či "vřed", jak charakterizovali sudetskou kartu v prezidentské kampani publicisté, je náš. V klopotném snažení zdůvodnit existenci českého národa a ustálit jeho dějiny, jsme sami. Uvězněni v metaforách a odsouzeni k opakování starých odpovědí. Vždyť v dramatizaci prezidentské kampaně roku 2013 podél linií sudetských Němců, Benešových dekretů a české identity se neodráží nic jiného než spor 19. století o to, zda odpovědět na to, kým Češi "byli, jsou a budou", v intencích odvěké a fatální války (Čechů s Němci) nebo se orientovat se na semi-křesťanské kategorie "pravdy, která vítězí", a "spravedlnosti, která volá". Jakkoliv zapomenut, zrcadlí se v ní spor Palackého a Masaryka (a chcete-li Schauera), polemika mezi "českým nacionalismem" a "českou otázkou" - dvou rivalitních operačních programů našeho systémového disku. Schwarzenberg se přihlásil k vítězící pravdě, jež se "musí říkat za všech okolností, i velmi tvrdá a nepříjemná" (HN 24.1.), Zeman si rád vzal druhý, méně důstojný part. A tak jsme si letos v lednu vlastně jen zopakovali další epizodu sporu "o smysl českých dějin", který většina českých historiků vidí jako uzavřenou kapitolu. Ale ta bestie stále žije.

Psáno pro Demokratický střed (3. číslo)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama